Ano, protože je to především výhra těchto tzv. mainstreamových médií (jiná u nás prakticky nejsou k mání), a je to zároveň též triumf jejich dlouhého a neúnavného usilování získat si na svou stranu duši národa. Měla ten cíl před očima v roce 2013, kdy v prezidentském duelu Zeman–Schwarzenberg dala všechny síly a prostředky do podpory kandidáta pražské kavárny Schwarzenberga – a neuspěla, a pak v roce 2018, kdy se v souboji Zemana s dalším představitelem pražské kavárny Drahoše pokoušela o totéž – a neuspěla podruhé.

Zdravý úsudek našich lidí tehdy ještě slavně triumfoval nad materiální silou všech českých televizí, všeho rozhlasu a téměř všeho našeho tisku, odolal vábení spolčených mediálních sirén, slibujícím jim ráj na zemi, když se podvolí a přijmou za prezidenta spíš než Čecha světoobčana a všeevropana, a tudíž člověka, který půjde na ruku všem přepisovatelům, české a evropské historie, šířících např. výklad, že 2. světovou válku zavinila nikoli rozpínavost Hitlerova Německa a Mnichovská dohoda, ale pakt Ribbentrop – Stalin. Či, jak jsem se dověděl z pátečního vysílání ČT 24, že Češi zavinili protižidovský holokaust téměř ve stejné míře jako Němci. Že je pro nás osudově nezbytné zbrojit a zbrojit a zbraně hlavně v USA nakupovat, protože vojenskoprůmyslový komplex USA, před jehož světovou rozpínavostí a pronikáním do státní správy tak důrazně varoval už v roce 1961 někdejší americký prezident a hrdina 2. světové války generál Eisenhower, musí dále růst a bytnět, protože si to Svoboda, Svět a Demokracie vyžadují. A kdo pohlíží na věc jinak, je podezřelý z rusofilství i z pohrdání zájmem českého národa a z tohoto úhlu je na něj třeba pohlížet.

Ve skutečnosti je pravda na opačném konci tohoto výkladu, ale jak známo, kapka po kapce a dlouhý čas vyhloubí i v kameni důlek. U nás trval tento čas téměř deset let, deset jsme si tedy i pod všeobjímajícím a nejmohutnějším tlakem médií udrželi zdravý rozum – a pro mě je jak tato neskutečná výdrž, tak i oněch téměř dva a půl milionu lidí, kteří volili jinak, než je mainstream tlačil a vytrvale agitoval, zárukou toho, že zdaleka není u nás ještě vše ztraceno. A že snad i na našich ulicích si přece jen jednou zatančíme.